Švýcar za volantem

Stalo se tento týden. Jedu po naší vesničce a zprava přijíždí jiné auto. Situace je jasná, musím dát přednost, tedy brzdím, dokonce zastavuji. Ale děje se přesně to, co jsem čekal.  

Auto zprava – řídí ho starší paní – nejede, zůstává rovněž stát a paní na mě kyne, abych jen klidně jel první. Já vrtím rukou, jako že ne, že ona má přednost, ale ona se směje a mává: Jen jeďte. Co mi zbývá, opatrně se rozjíždím, ještě jednou mávám na pozdrav, ona také, oba se smějeme. Zdržela mě asi o 30 vteřin, ale mám dobrou pohodu a jedu s úsměvem dál.

Když jsme se usadili v této krásné zemi, musel jsem si zvyknout na různé zvláštnosti zdejšího života. Třeba právě na rozdílné chování na silnici. Podotýkám, že to, co píši, se týká typických Švýcarů žijících na venkově, nikoli lidí z Zürichu nebo jiného velkého města. Zejméně ne mladých obyvatel velkých měst. Také obyvatelé francouzsky mluvících kantonů nebo latinského Tesinu se coby řidiči chovají trochu jinak. A i tady na venkové se to pomalu mění.

Co napadne na první pohled – Švýcar nespěchá. Někdy mě to dost vytáčelo – dojedu traktor, za ním se courají tři čtyři osobní auta. Silnice přehledná, v protisměru nikdo, ale oni nepředjíždí, klidně jedou pomaloučku do první nebo i druhé vesnice, a čekají až traktor odbočí. Oni snad předjíždět ani neumí, ale spíš to považují za jakýsi nepořádek. Šlo mi to na nervy, až jsem to vyřešil tak, že jsem si říkal – "Honzo, nerozčiluj se, buď klidný, oni za to nemůžou, jsou to pořád ještě sedláci, pastevci. On sice má moderní auto, ale představuje si, že sedí na žebřiňáku taženém kravkou".

Časem jsem pochopil, že vlastně mají pravdu. Není kam spěchat. Předjedeš traktor a za chvíli dojedeš kolonu. Stává se ovšem dost často, že řidič traktoru zajede ke straně, zastaví a nechá rychlejší auta předjet.

Stejné to je s cyklisty. Auto dojede babičku na kole a klidně jede za ní a předjede ji, až když … nevím vlastně kdy. Má čas.

Nebo takový kruhák. Někteří před ním zastavují a třikrát se rozhlíží do všech stran, zda snad v dáli nejede nějaké auto, kterému by mohli dát přednost.

Zásadně dávají na přechodu přednost chodcům. Stalo se mi, že jsem stál na chodníku a čekal na manželku. Nevšiml jsem si, že je tam přechod. Ani jsem u něj nestál nijak blízko. Přijelo auto, zastavilo a řidič pokojně čekal, že přejdu. Nechtěl jsem ho zarmoutit, tedy jsem přešel na druhou stranu a když zajel za roh, zase jsem se vrátil.

V křižovatkách je třeba přece jen dávat pozor, protože oni dost zřídka používají blikače. Jede a najednou odbočí. Na dálnici při zařazování vpravo neblikají skoro nikdy. Snad si blikače nechtějí opotřebit.

Netroubí. Stane se, že se potkají dva známí, zastaví, stáhnou okénka a dávají řeč – z auta do auta. Přijede třetí auto, nemůže projet, rovněž zastaví a v pohodě čeká, až si ti dva dořeknou to nejdůležitější, rozloučí se a odjedou. Viděl jsem dvě paní, jak si povídají uprostřed křižovatky. Zatroubení lze slyšet snad jen, když někdo zaspí na červenou a na zelenou se nerozjíždí. A i to budí nevůli. Stalo se mému kamarádovi, že mu před křižovatkou na červenou zhasl motor a on nemohl nastartovat. Když přišla už druhá zelená a on stále nejel, řidič za ním začal troubit. Přítel klidně vystoupil, šel k němu a povídá: «Pane, kdybyste mi laskavě šel nastartovat motor, tak já bych tu za vás chvíli troubil».

Některým cizincům jde na nervy, že Švýcar více méně dodržuje předepsanou rychlost. 120 na dálnici a 80 na obyčejné silnici opravdu není moc, ale málokdo jede rychleji a když, tedy jen o málo. Není to ani tak tím, že by měl strach z pokuty, která může být dost drakonická, ale protože je prostě poctivý. Rychlost stanoví zákon a ten jsme si odhlasovali sami. No a když jsme si to odhlasovali – i kdybych já byl bývat třeba hlasoval proti - tak to dodržujem. To je demokracie.

Mají samozřejmě i chyby. Na dálnici jezdí skoro zásadně v levé stopě. Snad je to tím, že neumí stopy měnit, a jak se jednou někam «zapíchne», už tam zůstane. Ale spíš změnu stopy považují za cosi nebezpečného

Člověk se tady naučí nespěchat. Je to malá země, všude je blízko a jestli ztratím na silnici pár minut, nahradí mi to vnitřní pohoda a klid. Mám ty Švýcárky za volantem docela rád – i když výjimka se najde všude. Škoda, že poměry se mění a dneska ti mladí už taky nejsou tak úplní pohodáři. No, já nebyl jiný, tudíž nechci kritisovat.