Profesor Parkinson a Brusel

Někdy v sedmdesátých letech vyšla česky knížečka «Zákony profesora Parkinsona». Už ji nevlastním, protože jsem ji - jak to už s dobrými knížkami bývá - půjčil nějakému kamarádovi a pak zapoměl, který to byl.

Nemohu tedy nezaručit, že budu citovat úplně přesně.

Knížka humorným způsobem ukazuje zákonitosti řízení podniků a korporací. Je tam třeba zákon, který definuje, že čím je nějaká záležitost důležitější a nákladnější, tím snadněji o ní bývá rozhodnuto.

Jako příklad uvádí Parkinson jakýsi orgán, který má jednak udělit povolení pro velmi drahou a složitou stavbu – něco jako atomová elektrárna, to už přesně nevím – a potom má rozhodnout o přístřešku na jízdní kola zaměstnanců.

Protože členové komise problematice atomové elektrárny nerozumí natolik, aby mohli vznášet fundované připomínky a i konečná cena leží mimo jejich představivost, je stavba schválena během několika minut.

O přístřešku na kola se naproti tomu vede dvouhodinová diskuse, protože každý ví, co je střecha z azbestu či z plechu a chce uplatnit svůj názor. A co znamená ušetřit celých 50 korun, to je taky každému jasné.

Tak mě napadlo, že přesně podle tohoto zákona jedná dnešní Brusel. O zákazu výroby automobilů se spalovacím motorem do roku 2035 se dokázali dohodnout téměř okamžitě. Má se přejít na elektřinu, které ovšem není dost, nebo na vodík, který je spíš ve stadiu pokusů. Přitom se to dotkne statisíců lidí, bude to stát miliardy, může dojít k těžkým sociálním nepokojům, zesílí to závislost na Číně atd atd. Ale to přesahuje duševní schopnosti účastníků procesu, proto rozhodnutí padlo zřejmě velmi snadno.

A pak tu máme druhou věc. Už před několika lety bylo rozhodnuto, že se v Evropě zruší střídání letního a zimního času, jen je nutno se dohodnout, zda se trvale ponechá ten letní nebo ten zimní. A tady je háček. O téhle prkotině se jedná už řadu let a obávám se, že si hodiny budeme přestavovat ještě hodně dlouho.

Jak on ten Parkinson znal lidi.